Historie a tradice našeho oddílu

Oddíl byl založen při třetím obnovení skautské činnosti 21. března 1968.Tehdy začal pracovat v Novém Městě jako první a to pod vedením br. Ing. Zdeňka Svobody – Bagheery. Jeho základem se stali členové do té doby nelegálně pracující skautské družiny BeKa a členové loutkářského souboru sdruženého klubu ROH. I tam se vytvářel budoucí skautský kolektiv nejen při užitečné umělecké činnosti, ale i na výpravách do přírody spojených se skautskou praxí a hrami.

Br. Ivan Rydlo st. odevzdal 1. oddílu v květnu 1968 historické vlajky střediska, které doma dvacet let opatroval. S historickou vlajkou vystoupil oddíl na veřejnosti 26. května a vyjádřil tím převzetí tradic novoměstského skautingu let 1945–1948. Název původního střediska „ÚTA“ byl přijat střediskem v roce 1947 po smrti JUc. Julia Králíčka – Úty.

Již v průběhu jara roku 1968 začala i oddílová vodácká činnost. Zásluhu na tom měl Bálů, původně vodní skaut, člen 28. oddílu vodních skatů v Praze a účastník vodní delegace na Jamboree Míru v roce 1947 ve Francii v Moissonu. Mořskou želvu naší první pramici, dar br. Beka náčelníka náchodských požárníků, jsme po důkladné opravě pokřtili 2. června 1968. V prvním díle naší kroniky br. Balů píše:

„Budeme mít další lodě – lepší, pojedeme jinam a dál, ale Želva zůstane první!“

To se do písmene splnilo – těch lodí jsme měli postupně 50 a jeli jsme nejen po našich řekách, ale i po řekách na Slovensku, v Rakousku a Norsku.

Naším prvním táborem byla Pavlátka ´68, prvním puťákem Jeseníky ´68 a prvním vodáckým táborem Lužnice ´69. Číslo našeho posledního tábora přelezlo padesátku. Do září 1970, kdy byla skautská činnost opět totalitním režimem umlčena, jsme toho stihli hodně. Po zkušenostech z dvojí přežité ilegality se nám pracovat přestat nechtělo. A tak jsme pokračovali. Se suchozemskými skautskými kroji jsme se definitivně rozloučili na Poradní skále v den třetího výročí vzniku oddílu.

V době normalizace byl oddíl zapojen ve Svazarmu, kde jsme byli již od samého začátku registrováni, a v Pionýrské organizaci. Dále jsme ale šli svojí vyšlapanou cestou. Pomohlo nám to, že jsme byli jedničkou ve všech možných soutěžích. V soutěži O partyzánský samopal jsme byli stálými přeborníky okresu, a často i kraje, a dokonce jednou i republiky. V branném vodáckém víceboji jsme byli stálými přeborníky kraje. Protože jsme byli v Novém Městě nad Metují stále nejlepší, muselo se ve skupině stejně hodnotit i druhé místo, aby to ostatní neodradilo.

Jako vodáci, a od roku 1971 členové oddílu Albatrosu, jsme nosili tmavě modré požárnické košile. Používali – pro nezasvěcené nečitelnou – modro-žlutou vlajku oddílu vodních skautů. V oddíle přečkali i vžité hodnosti vodních skautů, názvosloví a přezdívky. Názvy posádek se odvíjely údajně od vlajkových lodí. A především jsme žili podle oddílových zásad. Ty říkaly, že člen oddílu Albatros:

  1. Je dobrým kamarádem všem členům oddílu, jedná čestně a chrání slabší.
  2. Nezameškává bezdůvodně oddílovou práci, je dochvilný a spolehlivý.
  3. Plní příkazy kormidelníků a lodních důstojníků.
  4. Dobře se učí a plní domácí povinnosti.
  5. Pomáhá ochotně všude, kde je jeho pomoci třeba.
  6. Umí překonávat potíže a pohodlí.
  7. Pečuje o své zdraví.
  8. Soustavně udržuje a chrání oddílový majetek.
  9. Je ochráncem přírody a výsledků práce jiných.
  10. Mluví a jedná vždy slušně, je zdvořilý a svým jednáním vzorně reprezentuje oddíl.

Na oddílové zásady se v době nesvobody skládal slib a všem nám bylo jasné, že se jedná o jinak formulovaný skautský slib.

S životem podle oddílových zásad se nám podařilo přežít a 9. prosince 1989 jsme již byli opět 1. oddílem skautů, tentokráte však již vodáckým. 1. oddíl se, tak jako před lety, stal zakládajícím oddílem nového – vodáckého – střediska – 8. přístavu vodních skautů Albatros – pod číslem 505.08. Stalo se tak dne 10. prosince 1989 a jeho prvním kapitánem se stal Bagheera. Z prvního oddílu pak pocházeli i další dosavadní kapitáni přístavu br. Josef Syrovátko – Stag – a Jakub Fabián – Králík.

Střediskovou vlajku v roce 1990 předali do opatrování suchozemskému středisku, ale protože byla i naším symbolem, vypůjčovali jsme si ji nadále pro slavnostní příležitosti.

V roce 1999 byla v Novém Městě sloučena dosavadní dvě střediska (středisko suchozemské a středisko vodácké) v jeden celek. Zároveň se vrátila k historickému názvu „ÚTA“. 2. oddíl byl sloučen s prvním, který si ponechal svůj tradiční název Albatros.

Přes různá kritická a krizová období ilegálního i svobodného skautského života je 1. oddíl vodních skautů spolehlivou základní výchovnou jednotkou, snažící se plně uplatňovat metodiku skautské a vodácké práce.

Kéž by tomu tak bylo i v budoucnu!