Konečně nadešel dlouho očekávaný den - středa 7.5.2008 a my - družinka Muflonů - jsme se sešli na nádraží, abychom (stejně jako loni) vyrazili do kouzelné přírody Jizerských hor.
Pojďte se s námi podívat, co všechno jsme tam zažili ...

Image 

Po dlouhé cestě, kterou jsme si krátili hraním krvavého oka nebo sledování cesty, jsme okolo sedmé hodiny večer dorazili do malého městečka v zapadlém koutě Frýdlantského výběžku, do Hejnic. Nostalgicky jsme procházeli městem a vzpomínali na příhody z loňského roku. Došli jsme až do kempu a začali stavět stany, připravovat ohniště, schánět dříví a spoustu dalších věcí, které jsou potřeba pro kvalitní táboření :-) Najedli jsme se vepřového z konzervy a plní očekávání jsme zalehli do spacáků.

Image

Tak jsme tu, opět před hejnickým nádražím 

Ráno mě už v pět hodin probudili Mára s Dejvem, kteří nemohli spát, a tak si ve stanu vesele povídali. Asi půlhodiny jsme se je snažili přemluvit, že by mohli být zticha, že chceme spát, a když to nepomohlo, vyhodili jsme je, ať si povídají na záchodě. Pak jsem opět usnul a probudil se až okolo osmé. Den začal tradiční vycházkou do měděnky (místního obchodu). Nakoupili jsme potřebné jídlo, nasnídali se a začali připravovat brzký oběd. Brzký proto, že hned po něm jsme museli vyrazit na pořádný výšlap na nejvyšší vrcholky Jizerek. Uvařili jsme si gulášovku, pořádně se najedli, zbalili batohy, spacáky, karimatky a hromadu teplého oblečení a vydali se na puťák.

Image

Gulášovka byla během chvíle ta tam

Cesta vedle neúprosně do nejprudšího kopce v okolí a naše nohy (zatížené o velké krosny) dostávali pořádně zabrat. Přesto ze začátku jsme pochodovali, jako by to bylo po rovině. Cesta vedle podél potoka s nádhernými žulovými balvany, a tak kluci dali přednost korytu potoka než upravené turistické cestě. Asi po čtyřech kilometrech (tak ve třetině kopce) jsme došli až k vodopádu Černého potoka. Ten nám svou krásou a velikostí dodal chuť do další cesty. Ale nejdříve jsme dobyli své síly malou sváčou.

Image

Vodopád Černého potoka je nejvyšší vodopád v Jizerkách (a my tam byli) 

Po krátkém odpočinku jsme se opět pustili do zdolávání kopce. Síly rychle ubívali, ale kopec nepřestával. Ti, kteří ještě nějaké síly měli museli pomáhat s krosnami těm, kteří už byli na konci svých sil, a tak na vršku nesl Vašek už čtyři krosny. Po každých asi 300 m jsme museli dělat přestávku, abychom si aspoň trochu odpočinuli. Okolo čtvrté odpoledne jsme konečně stanuli na vrcholku Frýdlantského cimbuří (překonali jsme převýšení asi 650m). Udělali jsme si pořádnou hodinovou pauzu a přitom vylezli na nedalekou vyhlídku (obrovská skála s malinkatým zábradlím). Konečně na vršcích, teď nás čekají už jen rovinky.

Image 

Ti, kdo mají závratě mohou projít pouze s igelitovým pytlíkem, my ostatní jsme ale byli naprosto fascinovaní tou nádhernou scenérií, která se před námi otevřela a uvědomovali jsme si, jak jsme vlastně maličcí

Image 

Na samotném vršku Frýdlantského cimbuří je pouze jedna tyč (asi na přidržování) a kříž 

Po tom, co jsme si odpočinuli, jsme se vydali dál do hor. Cesta vedla přes Polední kameny až ke Smědavské hoře. Sil už mnoho nezbývalo, a tak jsme si asi po třech kilometrech udělali přestávku, kterou jsme zasvětili BANGu. Nádherně jsme se při tom odreagovali, zapomněli, že nás vůbec bolí nohy a taky chytli první bronz z ostrého horského sluníčka.

Image

Cyklostezka - ideální místo na bangovou partičku

Asi okolo šesté jsme se vypravili na další cestu. K našemu překvapení jsme narazili na první sníh, a tak jsme se krásně zkoulovali (lépe než doma v zimě). Čekali nás poslední čtyři kilometry. Ty nám po vrcholkách rychle uběhli a okolo půl osmé jsme konečně dorazili na rozhlednu u Čihadel.

Image

Naše rozhledna nad bažinatou krajinou u Čihadel (970 m.n.m.)

Zahráli jsme si další tři partičky Bangu, pozorovali jsme nádherný západ Slunce nad močály, které celou rozhlednu obklopují (jsou vyfoceny na úvodní fotografii). Okolo desáté hodiny jsme zalehli do spacáků a spokojeně usnuli.

Image 

Ráno nás probudili první sluneční paprsky

Ráno nás probudili první záblesky vycházejícího sluníčka a konečně se začínalo opět oteplovat. Leželi jsme ještě chvíli ve spacácích a vnímali probouzející se přírodu kolem nás. Nasnídali jsme se, zabalili batohy a hurá na další cestu. Asi po dvou kilometrech jsme došli ke klečové louce. To je jedno z mála míst v Jizerkách, kde můžete vidět tento malý druh borovic.

Image

Póza na klečové louce, v pozadí hora Jizera

Pokračovali jsme dál až pod vrchol druhé nejvyšší hory Jizerek, Jizery. Kdo měl sílu a chuť, vydal se dobýt její vrcholek. Cesta vedla do starého horského lesa, kde nás čekalo největší překvapení - souvislá vrstva sněhu. Chvílemi jsme se propadali do závějí hlubokých až po kolena.

Image 

To to studí v botách, co? (ale aspoň si umyjete nohy)

Na vrcholku Jizery už ale žádný sníh nebyl. Vylezli jsme na skálu, která stojí přímo nahoře a dobyli tak i druhý nejvyšší vrchol tohoto kouzelného pohoří. Co jiného nás nahoře čekalo, než chatrná trubka a kříž.  

Image 

Bylo nádherně vidět na všechny strany - Ještěd, Černá Hora, Německo, Sněžné jámy, celé Jizerky i Frýdlant

Vrátili jsme se zpátky dolů a pokračovali jsme po Jizerskohorské magitrále směrem na horskou chatu Smědavu. Sluníčko pražilo jak jen mohlo a my jsme každou chvilkou byli opálenější a opálenější. A protože nám došlo pití, začala se ozývat žízeň. Ti odvážnější z nás si nabrali vodu přímo z potoka, který tekl okolo cesty. Voda byla mírně železitá. Nutno dodat, že z ní nikomu nebylo špatně, takže byla nejspíš i pitná.

Image

Tak to je naše výprava v plné síle a výstroji

Naše cesta vedle okolo několika bugrů z 2.světové války až na Smědavu. Tam jsme si sedli a každý z nás si koupil něco ke svačině. Kluci navíc vyškemrali od obsluhy i několik krajíců chleba úplně zadarmo, protože se snažili řídit zákonem - Skaut je hospodárný.Laughing No trochu jsme se za ně styděli Wink Pak nás čekalo poslední asi 8km klesání do Bílého Potoka a odtud zpátky do kempu v Hejnicích. Na této cestě se už nic zajímavého nestalo.
Do kempu jsme dorazili úplně zničení, přesto jsme ale museli vyrazit do obchodu, abychom měli co jíst. Udělali jsme si guláš, který bych (vzhledem k jeho chuti) za normálních okolností nesnědl, a celý (až na trošek) ho bez váhání snědli. Pak jsme se natáhli na karimatky a odpočívali. Kluci si vytáhli nože a začali vyřezávat co nejkrásnější meče. Postupně se setmělo a protože jsme byli hodně unavení, zalezli jsme do stanů a během chviličky usnuli. 

Sobota začala jako běžný den nákupem v měděnce. Nasnídali se a dopoledne jsme věnovali odpočinku. K obědu jsme si uvařili špagety (které bych taky za normálních okolností nejedl). Pochutnali jsme se a po obědě jsme vyrazili na krátký výlet do nedalekých Lázní Libverda. Po cestě jsme šli krásným parkem, kde jsme poznávali různé druhy stromů, které tam rostli. Slunce opět pálilo a musím přiznat, že tento den nám to už ani tak příjemné nebylo. Byli jsme z předchozích dní už pěkně spálení. Když jsme dorazili na kolonádu, okusili jsme vodu z místního léčivého pramene (podobná jako ta z vrcholků, navíc byla perlivá) a sedli si na lavičku, kde jsme si dali svačinu.

Image

V Lázních Libverda jsme už vyhledávali spíše stinná místa

Image

Zkouška místního pramenu - barva, vůně, buket, ...

Image

Uprostřed kolonády Mufloni a salám

Image 

Nakoupili jsme si i pravé, čerstvě vyrobené lázeňské oplatky, po kterých jsme se mohli utlouct

Když jsme se pořádně namlsali lázeňských oplatek, pokračovali jsme v cestě k restautraci Obří sud. Ten stojí jen nedaleko obce, a tak jsme tam během chvilky dorazili. Restauraci ve tvaru obřího sudu jsme si prohlídli, odpočinuli si a nakoupili turistické známky.

Image

Cesta nás zavedla až k technické památce - restauraci Obří sud 

 Potom jsme se vydali zase zpátky přes Libverdu do Hejnic. Po cestě jsme si opět koupili oplatky a hurá do kempu. Tam jsme si chvíli vyřezávali a zkoušeli svou mrštnost v šermu. Pořádně jsme si užili večer, který jsme zakončili ohňostrojem z prchového hořčíku a naposledy vlezli do spacáků.
Ráno jsme naposledy vyrazili do měděnky, nasnídali se a pustili se do úklidu tábořiště a balení vlatních věcí. Bylo to smutné, ale nadešel čas vrátit se domů. K obědu jsme snědli čínské polévky a vyrazili na vlak.

 Image

Jedna z posledních chvil na tábořišti

Plní dojmů a únavy jsme nasedli do vlaku. Cesta rychle ubíhala. Ve Václavicích jsme napsali svá poslední slova do denníku a tím završili kouzelných pět dní, které jsme mohli strávit v tak nádherném koutu naší vlasti.

Nakonec bych hrozně rád poděkoval klukům za to, že to ani v těch nejtěžších chvílích nevzdávali a dokázali přemoci sami sebe. Dokázali jsme se koukat kolem sebe, obdivovat krásu přírody a naučili jsme se spoustě nových dovedností a znalostí. Poznali jsme, jaké to je, když jsou lidé spolu - chvíle euforie, radosti, hádky a jejich řešení i ponorkovou nemoc. Ale nikdo z nás dneska neřekne, už bych víckrát nejel. Všichni se už dneska hrozně těšíme, až spolu opět vyrazíme a zažijeme taková dobrodružství, jaká jsme zažili letos!