Uprostřed Babího léta jsme se vydali objevovat místa, na kterých se psala historie našeho střediska. Máte-li chuť, mrkněte na ta místa s námi ...

  Image

Tento víkend 10. - 12.10.2008 jsme se vydali na místa, po kterých kráčeli naši skautští dědečkové a možná i pradědečkové. Celý příběh se ale začal odvíjet již na táboře, když nám bratr Karel vyprávěl o svém prvním táboře, který se konal pod vrcholem Čáp. Dozvěděli jsme se, že nedaleko tábořiště je kámen, na kterém je vyryta lilie, nápis JUNÁK NOVÉ MĚSTO a podpisy tehdejších táborníků. Zvědavost nám nedala, a tak jsme tento víkend věnovali hledání a objevování.

Na chalupu do Dědova jsme dorazili po hrůzném cestování náhradní autobusovou dopravou. Na chatě jsme se ubytovali, uvařili večeři a najedli se. Po jídle měla každá družinka čas pro své družinové záležitosti - Sokoli řešili vlčácké stezky a přípravu na herbář, Mufloni se učili novou skautskou karetní hru Sacculus.

Image 

Sacculus se rázem vyšvihl mezi ty nejoblíbenější hry nás všech ... (obzvláště někteří slavili velké úspěchy)

Večer jsme si zahráli hru soud, ve které jsme se učili spravedlnosti, vyjadřování, obhajování vlastních názorů a mnoho dalších dovedností potřebných pro život. A protože bylo pozdě a čekala nás náročná sobota, šli jsme si lehnout a spát.

V sobotu jsme začali rozcvičkou, snídaní a přípravou na cestu. Okolo desáté přijel i br. Karel, nabrali jsme nářadí (lopatky, smetáky, hrabičky, ...) a vydali se na cestu. Aby nám cesta rychleji ubíhala, vzali jsme s sebou bumerangy, se kterými jsme užili spoustu legrace.

Image

Ti největší borci dokonce pořídili i chytat bumerang zpět do ruky (častěji však končil v lese, na stromě, kdesi na louce, ...)

Počasí nám moc nepřálo. Došli jsme k osadě Skály a odtud jsme se vydali po vršek Čápu na louku, kde tábor v roce 1947 probíhal. Mraky se protrhaly, vysvitlo sluníčko a Babí léto se nám ukázalo v celé své kráse.

Image

Image

Co dodat ...

Za chvilku jsme již stáli na náhorní louce, kde stál tábor, po němž zemřel Úta Králíček. Na jeho památku se dnes jmenuje naše středisko "ÚTA". Karel nám vyprávěl své zážitky a vzpomínal, kde stála jaká táborová stavba, kam chodili pro vodu a mnoho dalšího. 

Image 

Tak na této louce stával v létě 1947 tábor novoměstských skautů

Image

V okolí tábořiště se pase velké stádo koní

Když jsme si odpočinuli, vzali jsme do rukou nářadí a vydali se do lesa objevit zmíněný kámen. Les byl ale plný velkých, středních i malých kamenů a najít mezi nimi ten pravý nebyla sranda. Na kamenech se za 61 let usadilo množství půdy, listí, vyrost mech. Vytipovali jsme několik z nich a ty jsme očistili. Nápis nikde, čistili jsme další a další, ale nápis pořád nikde.

Image

Úklidová četa ...

Image

Dejv odstraňuje půdu usazenou na kameni, další lidé pak zbytky shrabou, další rýžákem kámen očistí tak, aby se dal rozeznat případný nápis.

Pracovali jsme tak něco přes hodinu a hledaný kámen jsme nenašli. Vzdali jsme to a vraceli se zpátky z lesa, když v tom nás zavolal br.Karel, že máme jít za ním. Stanuli jsme před kamenem, na němž stálo:

Image

 J.B.E.M. 1./10.1935

Po zralé úvaze jsme došli k závěru, že tato rytina nepochází z novoměstského tábora, ale vyryl ji již dříve někdo jiný, protože v blízkosti bývala před válkou německá vesnice. Nenalezli jsme tedy hledaný kámen, ale alespoň důkaz, toho že rytina v kameni musela vydržet do našich dnů.

Pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Cesta nám rychle ubíhala, a tak jsme okolo šesté hodiny večerní dorazili zpátky na chatu, kde nás vítala Radka i s připravenou večeří. Rozloučili jsme se s Karlem a pustili se do jídla. Potom následovala chvilka na odpočinek a oslava úspěšného tažení v závodu vlčat.

Image

Šampióni s šampáněm

Rozdělali jsme šampáňa, sladkosti, čokolády, chipy, tyčinky a další mlsoty a začali slavit. Hráli se různé hry a bavili jsme se až do jedenácté hodiny večerní. Sklidnili jsme se, vyprávěli jsme si strašidelný příběh a pak jsme se společně vydali na stezku odvahy. Svítil měsíc téměř v úplňku, v údolí ležel mlhový opar. Každý sám musel projít po svíčkách na místní hřbitov, na jehož konci podepsal papír na důkaz splnění. Někdo se moc nebál, ti největší machři ale dost Wink Někdo si celou stezku vychutnal, ti méně odvážní ji proběhli takovou rychlostí, že jsem ani nestačil zírat. O to větší byla jejich radost, když se vraceli s výkřiky: Já to zvládnul, jsem tam! Protože byla zima, rychle jsme se vrátili zpátky do chalupy a zalezli jsme do svých spacáků. 

V neděli jsme zůstali až do odpoledne na chalupě - hráli jsme nějaké hry a hlavně jsme uklízeli. Nasedli jsme na autobus a ten nás zdárně (a překvapivě rychle) dovezl až domů na nádraží, kde jsme se rozešli.

Tajemství, které jsme chtěli rozlousknout tak nadále zůstává skryto uprostřed lesů pod vrchem Čápu!

  Image