Logo střediska

Za záře měsíce skoro v úplňku, procházeje cestou směrem k Rozkoši, sleduji stopu bicyklu. Po přečtení základních příruček světového i českého skautingu už se troufale považuji za stopaře-teoretika, a tak pro mě není těžké zjistit, kde se kolo zarylo do bláta na cestě, kudy dnes možná nikdo jiný neprošel.

Původní plán trasy

Vánoční cesta po družinách – dobrý nápad. Už loňský. Kvůli předvánočnímu, vlastně zimně-jarnímu, lockdownu na něj došlo až teď. Oblasti skautské stezky: kdo jsem, můj domov a svět okolo nás. Oddílová soudržnost: splněno. Příprava: minimální. Epidemiologická situace: zohledněna. Vánoce: šťastné a veselé.

Dějství první

Ve čtvrtek večer vystupuji z autobusu, ale můj mobil jede dál. Místo ujišťování se, že je na odpoledne vše připraveno, a vychytávání posledních much, trávím páteční dopoledne honem za tím šikovným přístrojem, pochopitelně bez možnosti navázání jakéhokoli dálkového spojení. Jen díky ochotě dispečerky, řidiče, paní na kontaktním místě CDS a mé maminky se mi mobil před 14. hodinou dostává do ruky. Uf: Kolik lidí trocha nerozvážnosti zaměstná. Uf podruhé: Vůbec nikdo mě za tu dobu nesháněl.

Dějství druhé

Telefonicky předám poslední pokyny a vydávám se na kole do Šonova. Jedu s předstihem, abych si ještě za plného světla prohlédl trasu, kterou následně mají absolvovat družiny. Při sjezdu z cyklostezky si pochvaluji, jak se cesta zlepšila – že konečně zmizely velké rigoly a kaluže. Po 300 metrech projíždím kalužemi rozprostírajícími se přes celou cestu. Začíná se mi lepit bláto na kola. Zpomalím, abych nebyl od bláta úplně celý.

Po dalších 400 metrech už to hodně dře. Zaberu. Kola se místy prokluzují. Po chvíli se zastavují úplně. Deset minut do plánovaného srazu vedoucích a vypomáhajících skautů, dva kilometry přede mnou. Sesedám a pokouším se sunutím bicyklu kupředu prostor mezi pneumatikou a blatníkem uvolnit. Trochu se to povedlo. Nalézám a – po pár metrech stejný problém. Zbytkem kukuřičného stébla nánosy bláta seškrabuji. Moc to nepomáhá. Otáčím kolo do protisměru a tlačím. Některé nánosy se uvolnily. Zbývá pět minut. Cesta se zdá být trochu lepší, a tak nasedám. Zdání klame.

Čas srazu, asi 1 300 metrů přede mnou, 30 minut do shromáždění první družiny. Prakticky nepojízdné kolo nechávám svému osudu a vydávám se po svých. Telefonicky instruuji zbytek, aby pobral věci a šel mi naproti. Stále věřím, že trocha bláta ještě nikoho nezabila a že bude možné zachovat naplánovanou trasu. Přišlo rozmáčenější místo, kde je třeba chodit po trsech trávy. Na tohle bude třeba vedoucí družin upozornit. Brod. Za běžných okolností se po kamenech dá v pohodě absolvovat suchou nohou. Dnes jsou kameny téměř celé pod hladinou. S trochou štěstí se přes něj dostávám. Přemýšlím, zda lze tok překročit jinak, ale zanedlouho je rozhodnuto. Tudy vánoční cesta nepovede.

20 minut do srazu první družiny, část světlušek už je na místě. Spatřuji vedoucí a skauty jdoucí směrem ke mně. Rychle vymýšlím novou trasu. Otáčím přicházející zpět a vysvětluji co a jak. Zbytek se dozví z taháku, původně určeného průvodcům družin. Naštěstí je koncept jednoduchý a hlavně – vedoucí zkušení. Kolo jen zmíním. Není čas. Kousek od trousících se dětí vyndávám kostýmy, svíčky, sirky a papíry, zodpovídám poslední otázky a 8 minut před začátkem začíná příprava trasy.

Domlouvám poslední detaily s vedoucí světlušek a převlékám se. Během toho si všimnu, že je v kožichu, půjčeném od jiného oddílu, něco v kapsách. Vyndávám ponožky, dětský obrázek a ze druhé kapsy – úplně zelený chleba, který kdysi býval zabalený v nyní již ekologicky zlikvidovaném igelitovém sáčku. Dva nádechy, chleba do popelnice, na hlavu čapku a už vesele troubím na trubku od záclony a jako posel oznamující sčítání lidu posílám první účastnice do Betléma. Holky jsou spokojené. Uf.

Dějství třetí

Přemýšlím, jestli nepůjdu zachránit kolo teď, ale nejsem si jistý, zda bych to stihl. Navíc jsem stále v napětí. Chvíli tedy pobudu v klubovně na vánočním posezení skautek, které nyní vedu, a už se připravuji na vlčata. Kožich, čapka, trubka a nazdar!

S poslední družinou, se skautkami, půjdu já. Slunce zapadlo, nad Rozkoší se ještě rozprostírá červená záře a měsíc svítí na jasném nebi. Rozhodnu se využít posledních zbytků světla. Skautkám ohlašuji, že možná budu mít zpoždění. Mám necelou půlhodinu, abych za šera ušel 1 300 metrů blátivým terénem, očistil kolo a pokusil se jej odvézt nebo odnést, jak jen to půjde, co nejblíže ke klubovně.

Kolo nacházím ve stavu, jak jsem jej zanechal. Je tu i tachometr a osvětlení, jež mě předtím v zápalu boje nenapadlo vzít s sebou. Uf. Klackem oklepávám bláto, nasedám a poučen předchozím vývojem si vybírám zejména travnaté části cesty. Kde to nejde, kolo tlačím nebo nesu. Jde to lépe, než jsem si myslel. Zdolám nejrozmáčenější úsek, projíždím brodem. Chci na tachometru zjistit čas, ale ouha, tachometr nikde. Tuším, že času rozhodně nemám nazbyt, a tak co nejrychleji mířím ke klubovně. Zpoždění: asi 5 minut. Za daných podmínek dobrý výsledek.

Dějství čtvrté

Napít se, čapka, trubka, tentokrát už bez kabátu. Rychlá sušenka. S holkami vyrážíme na cestu. Nikdo další už nepůjde, a tak sbíráme větrem pozhasínané svíčky i zmrzlé vedoucí a skauty. Hostinského, svatou rodinu i s plastovým Ježíškem. Každý má pro nás nějakou otázku: Co dělá domov domovem? Kdybyste si mohli přát cokoli, co by to bylo? Z čeho máte strach? Herodes spěchá, takže se s námi loučí a jde rovnou k autu. Jako poslední je Egypťan s otázkou, kdo by nám tak daleko od domova chyběl. Holky se celou cestu snaží svíčky vzkřísit. Kvůli větrnému počasí marně.

Docházíme k soše Panny Marie. Doposud to vypadalo jako všední program, tady se však atmosféra mění. Děláme kroužek a zapalujeme jednu z mnoha zhaslých svíček, které jsme po cestě sebrali. Vymýšlíme přání těm, kteří nemají tolik štěstí, aby mohli prožít šťastné Vánoce v kruhu blízkých. Potom vyslovujeme přání pro sebe. Napotřetí, stále s putující svíčkou, si sdílíme, co si z cesty odnášíme, a svíčku plnou přání a dojmů pokládáme k Bohorodičce. Moc mě překvapilo, jak krásná přání přítomní měli a kolik uvědomění si z programu odnesli. Rozcházíme se každý svou cestou.

Dějství páté

Za záře měsíce skoro v úplňku, procházeje cestou směrem k Rozkoši, sleduji stopu bicyklu. Zanedlouho se v záři mé baterky zaleskne ojíněný tachometr. Přemýšlím o tom, jaké mám štěstí. Na cestu mi jasně svítí měsíc, po teplém odpoledni půda opět zamrzla, abych si nemusel dávat tak dobrý pozor, kam šlapu, jako před pár hodinami. Již popáté jsem bez úhony přešel brod a na kopci přede mnou září věž svatováclavského kostelíku. Kolem ní vyhlížejí okna domovů vánoční svátky a já se usmívám s vědomím, že mám kolem sebe lidi, kteří jsou připravení a ochotní mi pomoci vždy, když je třeba.

Vojtěch Rydlo – Ojtík