Ivančena je považována za Mekku českých skautů - každý by se tam alespoň jednou za život měl podívat. Naše roverská výprava, která se kvůli nízké účasti smrskla na výpravu třetího oddílu, tak učinila letos. A že to stálo opravdu za to! Na první ze série celostátních akcí jsme vyrazili na svátek svatého Jiří z novoměstského nádraží. Čekala nás (tedy Borase, Lukáše, Rudu a Prófu) dlouhá cesta vlakem přes celou republiku přes Týniště a Choceň, kde jsme otestovali hospůdku u nádraží, pokračovali jsme přes Valašské Meziříčí. Do Čeladné v Beskydech jsme dorazili až pozdě večer, prošli za vesnici a po chvíli bloudění rozbili stan u lesa.
Noc jsme přečkali bez větší úhony. Vstávali jsme brzo, abychom stihli být na Ivančeně v poledne. Chleba s nutellou jsme zhltli rychle a vyrazili jsme dobýt hřeben. Počasí nám přálo, na nebi ani stopa po mráčku a teplota připomínala léto.
Po menších obtížích s nalezením správné cesty jsme střihli dvě menší údolíčka a octli se na turistické značce směřující na hřeben. Začali jsme potkávat podezřelá individua připomínající skauty, ale hlavní nápor přišel teprve po napojení na trasu od nádraží ve Frýdlantu nad Ostravicí. Na cestě se valil nepřetržitý proud krojovaných i nekrojovaných skautů všeho druhu od vlčat až po zasloužilé činovníky, dokonce bylo obtížné udržovat naše nadstandardní tempo pochodu. Slunce už pěkně pálilo a z hřebenu se otevíraly nádherné výhledy do údolí. Na hřeben k Ivančeně jsme dorazili jen s malým zpožděním, takže jsme stihli se kouknout i na polní mši, celebrovanou bratrem biskupem Lobkowiczem.
Přímo u mohyly, která za tu dobu už narostla do vpravdě úctyhodných rozměrů (dobrých šedesát kubíků kvalitního šutru), už byly takové davy, že jsme na ni viděli jenom my nejvyšší. Obrovský mumraj zajišťovali hlavně skauti z Ostravy a okolí. Na místě se rovněž předávaly medaile svatého Jiří, ovšem kvůli výpadku ozvučení bylo něco slyšet sotva v předních pěti řadách, vzadu někteří ani neviděli, že se něco děje.
Tak jsme do mohyly přidali náš kámen, který jsme my hlavy děravé nabraly až ráno v Čeladné, koupili jsme si nášivky a pomalu pokračovali směrem na Lysou horu, náš první vrcholový cíl.
Na Ivančeně se ukázalo, že svět je malý sotva do náprstku - Boras se potkal s Fižďou z Liberce, já po dvou letech s Radkem Šonským z Přerova, ale hlavně jsme narazili na čtyři skauty z Opočna - Taťku, Terku, Honzu a Darinku, kterou si Boras bude pamatovat jako první osobu něžného pohlaví, která se mu kdy usmála do foťáku.
Společně jsme v dobré náladě (a s častými přestávkami) došli až na Lysou horu. Nutno dodat, že poslední půlkilometr byl zvlášť výživný a cestu ještě zpestřoval poměrně souvislý natátý sníh.
Nahoře jsme se vyvalili, a užívajíce krásných panoramat a turistického salámu jsme na vrcholu strávili skoro dvě hodiny. Nikomu to ale nevadilo.
Na cestě dolů jsme se museli s Opočeňáky rozloučit, museli na vlak do Ostravice. Slíbili jsme si, že se potkáme na ObRoku - a skutečně se tak stalo, ale to už je jiná kapitola.
Vyrazili jsme za soustavného nadávání, že nás budou bolet kolena (a že bolely, dosvědčíme sborem), k vodní nádrži Šance, tedy zpátky do údolí. Místy jsme spíš utíkali než šli, někde jsme zas měli potíže se sněhem - já se propadl po koleno, Ruda až po půlky.
Šance je nádrž pěkná, jenom jí na hrázi chybí víc laviček :-). Nějakou dobu jsme diskutovali o konstrukci mostu k šoupátkové věži, než Boras zavelel k pochodu na druhý cíl dne a druhou nejvyšší horu Beskyd - Smrk.
Kus cesty jsme museli projít po krajnici mezinárodní silnice. Na kraji zůstalo po zimě asi deset čísel štěrku a Lukáš se bavil jeho "uklízením" - kopal jej do lesa o dvacet metrů níže.
Při posledním nástupu na nás padla opravdová krizovka a Rudu už neopustila do večera. Není divu - za celý den jsme podle mapy vysoupali 1600 metrů převýšení. Docela pálka, že?
Tempo se podstatně snížilo, sněhu zase začalo přibývat, ale nepolevili jsme a sedla mezi Malým a Velkým Smrkem jsme dosáhli ještě před západem slunce. Utábořili jsme se v sedle na loučce. Lukáš s Borasem se vydali hledat vodu, my s Rudou jsme kuchtili večeři (ohřívali fazole z konzervy).
Lukáš studánku zakreslenou v mapě nenašel a vrátil se s vodou z potoka. Kolik svinstva v ní plavalo, jsme zjistili až ráno.
Večeře byla delikatesní. Nevíme sice, jestli to bylo únavou, hladem nebo kvalitou konzervy, ale nikdo to nezkoumal. Západ slunce i pohled na vesnice po námi byl prostě úžasný. Vřele doporučujeme.
Noc však nebyla tak bezproblémová jako ta předchozí. V jedenácti stech už moc měkká hlína není, tudíž naše kolíky neměly proti přicházejícímu větru šanci. Nejvíc to odnesl Lukáš na návětrné straně - budil se co dvě minuty, já byl na druhé straně, to znamená každých deset minut. Zato Ruda s Borasem uprostřed se vyspali do růžova...
Ráno bylo opět bezvadné, ovšem vzhledem ke spánkovému deficitu jsme se moc nezdržovali, rychle vypili čaj, sbalili stan a vyrazili do údolí.
Cesta po vrstevnici, ač značená červeně, si nezadala s leckterou cyklotrialovou dráhou ani s většinou žlutých tras. Každou chvíli jsme někde uvízli a ztratili cestu, ale vlastně jsme ji nepotřebovali, protože ve sněhu nešla poznat...
Původní cíl zněl Kunčice pod Ondřejníkem, ale Lukáš puzen touhou být dřív doma vytáhl svůj stroj a nalezl rychlejší spojení, ovšem takové, při ketrém jsme museli pořádně přidat. Takže jsme ozlomkrk vyrazili zpátky do Čeladné, přičemž nás Lukáš neustále popoháněl.
K hospůdce u zastávky v Čeladné jsme nakonec dorazili s dvacetiminutovou rezervou. Sice jsme měli proč nadávat Lukášovi, ale dobře vychlazená kofola nás umlčela...
Z vlaku do Ostravy jsme měli možnost poznat krásy černé díry naší země (že tamhleten kopec je halda hlušiny?). Poznali jsme ostravské hlavní nádraží - vypadá jako letiště a je taky skoro tak velké.
Zjistili jsme, že náš IC přípoj má přes půl hodiny zpoždění, tak jsme se roztáhli v čekárně a vegetovali. Při této bohulibé činnosti nás taky zastihla namátková policejní kontrola. Lukáš prý poprvé v životě k něčemu použil občanku, ale jinak se nic nestalo - asi nejsme dost velký ryby. Na další cestě stojí za zmínku snad už jen zastávka v pardubickém parku a šťastný příjezd domů.
Akce byla skvělá a určitě jsme si ji užili (o tělesných následcích pomlčím). Je jen otázka, jestli byla pro Hyeny začátkem konce, koncem začátku nebo něčím úplně jiným...