V sobotu 29. dubna ráno jsme se sešli v nevelkém, dalo by se říci poláčkovském, pětičlenném počtu na vlakovém nádraží a vyrazili jsme do dalekých Beskyd. Cesta byla dlouhá, přestupovali jsme v Chocni, České Třebové a Ostravě, až jsme po nějakých čtyřech hodinách dorazili do Frýdlantu nad Ostravicí. Vyskákali jsme z vlaku, nakoupili proviant a vyrazili. Zatímco za našeho příjezdu pršelo, jakmile jsme vyrazili, začaly se mraky trhat a vidět byla i slavná Lysá hora. Divokým kaňonem jsme se prodrali k Satinskému vodopádu (viz obrázek), a poté už jsme začali stoupat vzhůru.
V sobotu večer jsme zakotvili přibližně v polovině výšky Lysé hory, v bytelném přístřešku na Albínově náměstí, což ale není žádné náměstí, jen obyčejné lesní rozcestí. Schválně píšu bytelném, protože v noci, když nám horské počasí ukázalo, co umí, nám jeho střecha i stěny přišly velmi vhod.
Ráno jsme se sbalili a započali výstup na někdejší nejvyšší bod Protektorátu Čechy a Morava čili na Lysou horu. Řeklo by se, je jen o dvě stě metrů vyšší než Velká Deštná, to bude malý kopeček… Není to malý kopeček. Převýšení od frýdlantského nádraží na vrchol je o sto metrů větší než z Pece na Sněžku!
Na vrcholu Lysé hory stojí informační cedule, na níž se praví, že hora je 269 dní v roce zahalena mlhou. Poslední dubová neděle nebyla výjimkou. Nic jsme neviděli, a tak jsme se po menším občerstvení vyrazili zase dolů.
Jakmile jsme však opustili vrchol Lysé hory, začaly se mlhy trhat, a i ty výhledy se nakonec konaly. Cesta nás vedla po hřebeni do místa zvaného Ivančena.
Tam se tyčí kamenná mohyla navršená postupně na památku ostravských skautů popravených nacisty 24. dubna 1945. I my jsme k mohyle přidali úlomek novoměstské opuky.
Pak už jsme se spustili prakticky kolmo dolů ke krásným vodopádům na kraji vsi Krásné. To už se pomalu odpoledne měnilo ve večer, a tak jsme už jen vystoupili do sedla Na Přelači, kde jsme plánovali přespat v přístřešku. Když jsme na sebe čekali na křižovatce těsně před přístřeškem, žertovali jsme o hromadě dříví, že snad to není náš přístřešek. Inu, byly to blbé žerty, nebyli jsme daleko od pravdy. Přístřešek patrně prodělal zemětřesení, byl celý nakloněný a omotaný páskou „Zákaz vstupu“. Nezbylo nám než ustlat si poblíž na louce s krásným výhledem, což nevadilo, neboť déšť nehrozil. V noci se většině z nás chtělo povzdechnout si s Petrem Bezručem: „Maryčko, mrzne a není co jísti…“, ale aspoň to jídlo jsme naštěstí měli.
Pondělí už bylo zasvěceno z větší části zasvěceno cestě domů, kam jsme po jisté piškuntálii, kterou na nás upekly České dráhy v České Třebové, dorazili až navečer, unavení, ale spokojení (a pyšní na svůj výkon). Sice neleží právě za bukem, ale i tak Beskydy (a skautům zvláště Ivančenu) k návštěvě doporučujeme.
Adam Vlček