Logo střediska

4. oddíl

Jako pokaždé jsme se sešli na vlakovém nádraží, nasedli do vlaku. Po dvou přestupech jsme vystoupili ve Rtyni v Podkrkonoší. Sotva jsme vlak opustili, začalo pršet. Seznámili jsme se s naším víkendovým průvodcem Tomášem, který nám vzal věci autem a za stálého lijáku jsme vyrazili na cestu k našemu bunkru.

Image

Úsměv Hanko (a pozor na sloupy)

Image

Celou cestu nám pršelo, a tak jsme vymýšleli, jak nepromoknout (aneb na co vlastně karimatka slouží?)

Po příchodu na bunkr jsme se zabydleli, přestrojili do suchého oblečení a Tomáš nás vzal na prohlídku jeho bunkru. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí a prohlédli si některé historické zbraně. Potom jsme venku rozdělali oheň za pomoci březové kůry a střelného prachu, opekli jsme si párky a zazpívali si společně spoustu písniček. Potom jsme si rozdělili hlídky a šli jsme na kutě.

 Image

Bobák a Červ vybalují své věci (hlavně si Bobe vem ty domácí ponožky, jinak padneme)

Image

Posloucháme poutavý výklad našeho průvodce Tomáše

Image

Dělostřelecké granáty, hlavice pro rakety, ...

Druhý den ráno jsme se nasnídali, sbalili si batůžky a vyrazili na výlet po řopících až na vyhlídku na Žaltman. Po cestě jsme prolezli spoustu malých bunkříků - tzn. řopíků a potkávali jsme závodící cyklisty. Zastavovali jsme téměř u každého keříčku borůvek, protože těm modrým kobercům se nadalo odolat. Cesta byla dlouhá, ale utekla rychle.

Image

Po cestě byli řopíky krásně opravené

Image

A některé i otevřené ...

Image

Schodiště plné skautů ...

Image

Foto na vrcholku Jestřebích hor - Žaltmanu

Po malých nedorozuměních jsme se šli nasvačit na místo, které se jmenuje Lotrandovy kameny (jeskyně, kde žil mladý Lotrando). Potom jsme se za občasných přeháněk vrátili zpátky do našeho bunkru. Tam jsme si připravili jídlo a potom jsme navštívili nedalekou stanici Báňské záchranné služby v Odolově. Záchranáři tu mají postavenou trať se spousty prolízaček, žebříků a skluzavek, na které trénují vyprošťování horníků ze závalů a byli tak hodní, že nás také nechali zacvičit si. A to až do úplného vyčerpání.

Image

Dostáváme instrukce před vstupem do cvičné dráhy

Image

Pepa R.  hledá cestu ve změti žebříků

Image

Vojta - nejrychlejší z mladých záchranářů

Image

Vedoucí si odzkoušeli prolést celou trať s patnáctikilovým pytlem (a byla to hrůza)

Krásně unavení jsme se vrátili na bunkr. Připravili jsme si večeři, rozdělali oheň, zpívali jsme písničky a vzpomínali na celý rok, který teď končil. Diskutovali jsme věci, které se nám za celý rok líbily a také to, co by bylo dobré zlepšit jak u dětí, tak u vedoucích. Celá (více jak hodinová) debata byla velmi přínosná. Jsem Vám za to moc vděčen! Tak vyzrálou debatu jsem vážně nečekal. Potom jsme si zazpívali poslední večerku a šli spát.

Ráno jsme si zbalili, uklidili celý bunkr a vydali se na cestu domů. Po cestě jsme se ještě stavili v restauraci u Lotranda, kde jsme si dali limonádu, prohlídli si nedaleký památník odboje a potom už hurá na vlak. Když jsme přijeli do Nového Města, naposledy jsme se pozdravili, rozloučili se, popřáli si hezké prázdniny ... A užuž aby tu byl TÁBOR!!!

Image

 

   V pátek 4.května se jedna z družinek - Mufloni vydala na výpravu do Jizerek. Po dlouhé a únavné cestě jsme vystoupili v obci Hejnice ve Frýdlantském výběžku pod vrcholky nejvyšších jizerských vrchů.

 Image

Příjezd do Hejnic

   Došli jsme do kempu, postavili stany, připravili ohniště a hurá na večeři. Jenže nás čekalo nepříjemné překvapení, zapomněl jsem totiž doma chleba. A tak se naše výprava ve 21:30 vydala do města vysockovat pečivo nebo alespoň hladkou mouku na hady. To se nakonec povedlo, a tak jsme si k páteční večeři dali čerstvě upečené hady. Potom jsme celí znavení zalezli do stanů a plni očekávání usnuli.

   V sobotu jsme se probudili okolo půl deváté, část výpravy šla na nákup do Měděnky a část zatím připravila dřevo na večer. Nasnídali jsme se a vyrazili na výlet na nejvyšší horu Jizerek na Smrk. Prní tři kilometry našeho výletu vedli vesnicemi. Poté jsme konečně vstoupili do lesa, kde nás upoutala neobvyklá příroda - velké žulové skály, strmé kopce, listnaté lesy a vodopády potoka.

Image

  Neobvyklé upozornění

Image

Kluci využili místo hezké cesty skalnaté koryto potoka

   Po namáhavém výstupu jsme konečně dorazili pod Smrk na cestu nazývanou nebeský žebřík. Po dalším dvoukilometrovém prudkém stoupání jsme konečně stanuli na vrcholku. Vyfotili jsme se, prohlédli si panorama Jizerských hor a části Krkonoš z nedaleké vyhlídky a v útulně jsme se nasvačili.

Image

Namáhavý a dlouhý výstup na vrchol po nebeském žebříku

Image

Vrcholové foto

Image

Panorama Jizerských hor

   Potom jsme nasadili batůžky na záda a vydali se na cestu zpět do kempu. Cesta byla dlouhá asi 20km a byla opravdu velmi náročná, a tak jsme večer odpočívali a šli brzo spát.

   V neděli jsme opět nakoupili, nasnídali se a celé dopoledne jsme se s kartami zotavovali z  minulého dne. Odpoledne jsme vyrazili vlakem na výlet do Frýdlantu, kde nás čekala prohlídka místního hradu a zámku. Prohlídka byla pěkná a dlouhá (více jak dvě hodiny). Naštěstí jsme chytli partu šprýmařů, a tak jsme se celou dobu skvěle bavili. 

 Image

Výprava před vstupem do hradu

Image

Tak takhle vypadá frýdlantský hrad v celé své kráse

   Poté jsme se nasvačili a protože bylo již pozdě, došli jsme na vlakové nádraží a vydali se na cestu do kempu. Měli jsme štěstí, a tak jsme se vůbec poprvé mohli svést novou Regionovou, jejíž automatické záchody stojí za návštěvu.

Image

Regionova

   Večer jsme si uvařili polívku a gulášek (samozřejmě na ohni, který se nám pokaždé - i za deště - podařilo rozdělat bez papíru). Pořádně jsme si pošmákli, zahráli si karty a šli opět na kutě.

Image

Naše kuchařské umění bylo až nečekaně dobré

Image

Hoř plamínku hoř, vodu nám uvař (lepší rým mě právě nenapadl :-)

   V pondělí po tradičním nákupu a snídani jsme se vydali na poslední kratší výlet do tajů jizerskohorské přírody. Nejdříve jsme dlouho stoupali podél Velkého štolpišského potoka k jeho největšímu vodopádu. Po cestě jsme obdivovali bukovojavorové lesy, žulové skalnaté útvary i krásu vody, padající přes balvany. Bylo to takové nové neokoukané prostředí, prostě styl přírody, který jsem zatím nikde jinde neviděl. A stálo to za to. Posuďte sami :

Image

Prostě nádhera

Image

Vodopád Velkého štolpichu

   Zpátky jsme se vraceli po vrcholcích hor přes skalnaté masívy. Na jeden z nich, nazývaný Ořešník,  bylo možné vylézt a prohlédnout si celý kraj od Frýdlantu na jedné straně až po Smrk na straně druhé. Musím se přiznat, že vylézt nahoru nebylo vůbec jednoduché. V půli cesty jsem dokonce přemýšlel i o tom, jestli se nemám vrátit :-) Nahoře strašně foukal vítr, a tak jsme se rozhlédli, vyfotili a rychle slezli zpět dolů.

Image

Při výstupu na Ořešník se mnohým rozklepali kolena

Image

Rychle nás vyfoť nebo nás vítr odnese pryč (v pozadí Hejnice)

Image

Při výstupu na Ořešník jdete jen po úzké skále a na obě strany je hluboká propast

   V půli cesty zpět do kempu začalo pršet, a tak jsme se schovali pod vzrostlými buky. Poté trochu přestalo. Do kempu jsme dorazili relativně suchý. Večer pršelo, ale jídlo na ohni jsme si stejně dokázali připravit. Spálili jsme všechno dřevo, které nám zůstalo a šli jsme spát.

   V noci foukal hrozný vítr, který s oběma stany házel ze strany na stranu. Potom začala obrovská průtrž mračen. Voda se dostala do jednoho ze stanů a následovně do spacáků Vaška a Pepy, a tak vstali o půl čtvrté, udělali si čaj a hráli karty až do devíti hodin, kdy vstal i zbytek výpravy. Nasnídali jsme se a začali jsme za deště balit všechny věci. Poté jsme si dali čínskou polívku a vyrazili na vlakové nádraží, odkud jsme jeli domů. Po cestě jsme se stavili ještě v hejnickém poutním kostele, kde jsme se zamysleli nad tím, jak se nám výprava povedla, co se povedlo či nepovedlo nám samotným a poté už hurá na vlak. Ve vlacích většina z nás usnula (ostatně jako vždy). Dorazili jsme do Starkoče, kde nám ujel vlak, a tak pro nás přijela autem Radka a Lída H. Tím naše slavná výprava skončila.

Image 

Poutní kostel v Hejnicích

   Jizerské hory mě velmi mile překvapili. Moc se mi líbila místní příroda i celkové prostředí "zapadlého" venkova. Za celou dobu jsme narazili pouze na jediného nepříjemného člověka, a tak bych Vám všem, kteří jste v Jizerkách ještě nikdy nebyli, chtěl návštěvu tohoto kouzelného místa rád doporučit. Abych nezapomněl, měl jsem i výborný pocit z účastníků akce, myslím, že na nás skutečně bylo vidět, že jsme skauti. Díky za to!!!

Image

 

 

Po dlouhé přípravě jsme se konečně v pátek 20.dubna vydali do Prahy oslavovat sté výročí založení skautingu. Jako na každou výpravu jsme se sešli na vlakovém nádraží a hurá na Prahu. Potom, co jsme se dokodrcali do Týniště, jsme nastoupili do místenkového vozu rychlíku (samozřejmě jsme byli bez místenek :-) V Nymburku se k nám přidali skauti z Jičína, a tak jsme jim dali ochutnat pravou syrskou tahini. Reakce byla očekávaná, je to nechutný!

Image

Odjezd z Nového Města

Image

Bylo nás tolik, že jsme zaplnili celou uličku v kupéčkovém voze rychlíku

   Poté, co jsme dorazili do Prahy, jsme se metrem, tramvají a busem přesunuli do školy, ve které jsme byli ubytovaní. Rychle jsme vybalili věci a během čtvrt hodiny jsme opět stály na zastávce a vyhlíželi bus, který by nás dopravil na vystoupení Křižíkovy fontány. Ten však výjimečně nejel, a tak jsme k fontáně dorazili o dvacet minut později. Protože nikdo nevěděl, kde je vchod, celý komplex jsme si plní elánu oběhli. Chvíli jsme vystoupení pozorovali pod vraty a chvíli jsme stáli na zídce u vchodu. Tak jsme zhlédli asi čtvrtku celého programu (co do času i co do velikosti kam jsme dohlédli). Poté jsme museli opět vyrazit zpět do školy. Zahráli jsme si karty a šli jsme spát.

   Druhý den po nepříjemném probuzení jsme zahájili pořádnou rozcvičkou v mrazivém ránu. Následující fotky dokládají, že se nikomu ze spacáku příliš nechtělo (kromě mladších kluků, kteří byli vzhůru již od pěti hodin).

Image

Bobákovi a Vaškovi se ven opravdu nechtělo

Image

Při vyndávání ze spacáku se Vojta zasekl v polštářové části a nehodlal vylézt ven ...

Image

A to už je pravá skautská rozcvička : "Á raz, Á dva, ..."

   Po snídani, na které se všichni (především Martin) pořádně narvali, jsme vyrazili do zoologické zahrady. Zde jsme si dali na dvě a půl hodiny rozchod, a tak mohl každý navštívit svá oblíbená zvířátka, koupit si nějaký suvenýr či využít lanovou dráhu (někteří i osmkrát). Ve stanovený čas jsme se k mé velké radosti všichni sešli na stanoveném místě a mohli jsme tak vyrazit na hlavní narozeninovou oslavu na Staroměstské náměstí.

Image

Část výpravy navštívila pověstnou Indonéskou džungli

Image

POZOR, na této fotce není nikdo z naší výpravy (přestože se to může na první pohled zdát)

   Když jsme dorazili na Staroměstské náměstí, přivítalo nás vystoupení Severoamerických indiánů, po kterém následovali indické písně a především pro chlapeckou část výpravy nesmírně zajímavé břišní tanečnice (dlouho se zdálo, že mezi nimi byla i Mary). Našli jsme si základní stanoviště a šli  po skupinkách na různé programy ve stáncích, sledovali projíždějící limuzíny a nabízeli okolním skautům syrskou specialitku, pastu Tahini. Dost jsme se při tom nasmáli (chceteli odzkoušet, mám stále značnou zásobu doma, stačí říct :-) Náš čas přišel okolo druhé hodiny, kdy na pódium vystoupil Pinďa a přidal náš syrský šátek k ostatním šátkům. Tak jsme i my pomohli sestavit největší skautský šátek na světě. Nakonec pro skauty zahrála i populární hudební skupina Ready Kirken, při jejichž hře si i mnozí z nás zpívali či tancovali. Prostě žůžo :-)

Image

Pinďa přebírá syrský šátek a připravuje se na výstup na pódium před tisíce dalších skautů

Image

Připevnění našeho šátku i břišní tanečnice jsme pozorovali ze zákoutí s popelnicemi

Image

Pinďa před zraky mnoha a mnoha skautů připevňuje náš syrský šátek k ostatním

Image

Skauti slaví spolu s Ready Kirken 

   Poté jsme se vydali do parku odpočinout si a zahrát si s létacím talířem. Člověk si však musel velice pečlivě vybírat místo, kde si sedne. Večer jsme ještě navštívili Divadlo u hasičů, které pro nás zahrálo hru Zvířátka a loupežníci. Bylo to opravdu skvělé představení. Takové představení bych klidně zhlídl hnedka znovu. Husí kůže, která všem klukům při slově divadlo naskakovala, je tatam. Po pohádce jsme jeli zpět do školy, zahráli jsme si karty s holkami z Mikulova a šli jsme do Hajan.

   V neděli jsme opět začali den rozcvičkou. Nasnídali jsme se, trochu jsme poklidili věci a rychle jsme vyrazili na autobus, který nás dovezl na tramvaj, kterou jsme potřebovali. Již v autobuse jsme ale zjistili, že se jeden z nás, Pepíno K., zapomněl kdesi ve škole. Vyslali jsme proto pro něho trojici kluků, která všechny své úkoly řádně splnila, a tak si vysloužila velikou pochvalu. Nakonec se ukázalo, že důvodem zapomnění byla příliš dlouhá doba strávená na záchodě při "velké" činnosti. My ostatní jsme mezitím nasedli na loď, která nás povozila po Vltavě i po tajemné Čertovce. Náš kapitán nás přitom poučoval o jednotlivých historických objektech podél řeky a ukázal nám třeba i nejužší uličku v Praze, ve které musí být semafóry pro chodce. Je totiž úzká jen půl metru.

Image

Při plavbě se otevíral krásný výhled na panorama Hradčan

Image

Panorama tajemné Čertovky

   Nakonec jsme dojeli lanovkou na Petřín a navštívili jsme Zrcadlové bludiště, ve kterém jsme se všichni pořádně nasmáli. Věřím, že při pohledu na některé fotky se nasmějete i dnes.

Image

Na této fotce jsem celkem třikrát, uhodnete, který jsem ale doopravdy?

Image

Bára se nám v Bludišti pořádně vytáhla

Image

jednoduše ETE

   Vrátili jsme se pro věci do školy, společně se vyfotili a vyrazili jsme na cestu domů. Opět bus, tramvaj, metro, rychlík a courák a byli jsme doma.

Image

Hromadné foto před školou

   Akce se mi velmi líbila. Byla to vůbec jedna z nejlepších akcí, na které jsem spolu s našimi skauťaty mohl být. Přinesla mi mnoho pozitivních poznatků a chuť do další práce. Jak jsem napsal : V Praze bylo blaze!

   PS. : Nové Město jsme řádně reprezentovali. Kromě záchoda, který pozvracela jedna z našich světlušek, jsme totiž rozbili i okno ve třídě (průvan), a tak si mnozí ze skautů budou nás, skauty z Nového Města, ještě nějaký čas pamatovat.